Jak jsem se dostala k tomu, že Vám tady nabízím dlouhé diskuse a rychlé skici, obyčejné kytky a vaši vlastní iniciativu?
A proč se naopak snažím ty z Vás, kteřé chtějí vypiplaný návrh s „typickým rukopisem architekta“, poslat ke kolegyním a kolegům?
Uzrálo to léty.
Já dnes mám zahradu, která naprosto splňuje moje představy.
I ty dříve nepřiznané.
A vůbec nevypadá tak, jak jsem si ji prapůvodně projektovala a zároveň se toho bála.
Je tu stolek na maminčinu kávu ve stínu, bunkr pro děti v kalině, houpačka.
Fůra drobného ovoce do manželových marmelád a kaší a taky pítko, krmítko, víno na burčák, pivoňky, kdouličky a ohniště na buřty.
Je to zahrada pro nás, pro nás takové, jací opravdu jsme.
Ti, kterým jsem pomohla zahradu vytvořit, obvykle říkaj totéž – jsou nadšení tím, že jim všem je na jejich zahradě příjemně a nemusí se nutit do ničeho, co jim není vlastní. Mají čas si užívat a uvědomovat ty vzácné okamžiky sdílené pohody a zároveň klidu.
Cesta lemovaná plátky růží… a taky trny.
Ne vždy jsem si byla svými návrhy tak jistá. Po škole jsem sice byla nabitá vědomostmi, znala stovky rostlin a snila o časopisových realizacích, ale… ale nevěděla jsem vůbec, jak se svých klientů ptát.
Ptát na to, co pravdu chtějí, o čem v duchu sní, jací opravdu jsou.
Ptala jsem se sice na bazény a pergoly, ale neuměla se zeptat na vzpomínky a milované vůně. Na to, jestli se rádi vrtají holýma rukama v hlíně, anebo ne.
Zda opravdu chtějí zahradu zalitou provensálským sluncem, jak se o tom všude píše, anebo tiše a natajnačku milují chladný anglický vlhký stín.
Vím, že u někoho jsem, navzdory své empatii a pocitu, šla cestou rozumu a navrhla zahradu formálně správně, k relativní spokojenosti klientů, přesně podle zadání, ale…
Přetvářka a pokrytectví mi není blízké v jakékoli podobě, natož vůči sobě samým. Tíhu z těchto řešení na efekt, kde dodnes laskavé a něžné ženy samy sebe nutí popíjet kávu u chladně minimalistické stěny z bambusů u jezírka s ostrými hranami, ačkoli nadevše milují šípkovou růži a chtějí být obklopeny batolícími se vnoučaty, tu tíhu už nechci znovu zažít.
Postupně jsem se tedy začala oprošťovat od naučených konceptů a začala více naslouchat.
Ptát se a vnímat ty příběhy starých zahrad, stromů, vzpomínek na Zahrady s velkým Z, které si všichni alespoň trochu uchováváme.
Co už vím?
Vyzkoušela jsem si na vlastní zahradě, jak jsou ty které rostliny náročné na péči a podnebí a vytvořila si seznam svých oblíbenců, kteří mě – a ani mé klienty – nezklamou.
Objevila fůru malých pravd, které Vám mohu předat postupně bez toho, abyste se před tou kopou informací zastavili a nevěděli, jak dál.
Tím, že jsem se sama stala trojnásobnou maminkou, vím, co frčí a jak děti „vyhnat“ na zahradu, ven, vážně nadlouho.
Nesnažím se do návrhů procpat svoje ego, svoje přání a svoje vítězství v diskusi, ale snažím se vydolovat z každého to jeho správné řešení.
Mým cílem zahrada, která je přiměřeně okrasná, přiměřeně jedlá, přehledná a zároveň dost tajemná.
Můžete si ji dotvářet i sami a i tyhle zážitky se jednou budou počítat.
Mým přáním je, aby vzpomínky na tu Vaši Zahradu jednou dosadily do jejího názvu to nostalgické „velké Z“.
