11 druhů obyčejného křoví, které bude vaší zahradě slušet (a ptáci Vás budou milovat)

Blíží se to.

Blíží se ten moment, kdy vyjdete na zahradu nejen ostříhat odkvetlé stvoly a shrabat po zimě rozfoukané kousky kůry, ale budete chtít něco nového vysadit. Začnete prohlížet prázdná místa po zimě, najdete mezery mezi keři či pod stromy… a možná i vysejete pod sklo nějaké hrášky.

Já to mám spojené s tím, že mě už brzy prvně napadne, že bych se mohla jen tak cestou stavit nahlédnout do zahradnictví, samozřejmě nenakupovat, to dá rozum, ale jen se tak podívat…

Pokud jste jako já, něco si přecijen dovezete.

A pokud Vám od tíhy svědomí (zase jsem podlehla!!) pomůže vědomí, že jste to koupili pro ptáky, pro užitečný hmyz nebo celkově ku prospěchu naší zdecimované přírody, nabízím několik druhů keříků, za jejichž nákup se naopak hrdě poplácejte po rameni!

Že nemáte zahradu? Nevadí – možná znáte nějaké místo, kde by to keřům slušelo i tak? Anebo balkon, kam se dá kupodivu nasázet také docela dost rostlin.

Níže tedy uvádím keře, se kterými mám v našich podmínkách dobrou zkušenost, jsou odolné, živoucí, bujné a vytvářejí právě to husté křoví, které živé bytosti v zahradě potřebují. Některé mají i plody a některé i trny (i trny mají v přírodě místo). Všechny krásně kvetou – a všechny někdy jindy :).

Líska

Jako první se na scéně objeví paní líska (Corylus) – kdo by neznal lískové oříšky… ale zjistila jsem, že méně lidí pozná dobře keř, na němž rostou, a ne každý také viděl a ochutnal oříšky, ještě zabalené v oplodí, schované pod listím. Líska je poměrně obvyklý keř, teď zrovna je krásně poznat díky žlutavým jehnědám, které na ní visí jak vánoční ozdobičky. Má husté, opravdu husté pruty a větve, velmi dobře snáší seřezání či zastřižení prutů, takže je to takový zahradní nezmar. A možná právě proto není tak „trendy“ – roste skoro sama, bujně, stojí pár korun a není na ní vlastně nic extra. Ale takové keře naše zahrady taky potřebují! Tu výplň v koutě, kam beztak nikdo moc nechodí, kde si ptáci a hmyz osídlí každé patro a prostůrek, vzniklý mezi pruty a hustými listy… Na oříšky sice chodí veverky a větší ptáci, ale i tak se obvykle člověk pár kousků dočká – a chutnají úplně jinak než ty kupované. Líska patří mezi vyšší keře, takže zacloní i některá sousedovic okna, a vytvoří hmotu, která rozhoduje o tom, jestli vnímáte na své zahradě soukromí, nebo ne. Pokud máte nevyužitý kout alespoň 2×2 metry, o lísce uvažujte, vyplní ho natotata.

Zlatice

Zlatice (Forsythia) neboli laicky „zlatý déšť“ je keř, který úplně všichni znají. Když se na konci března rozzáří její žluté květy, které svítí do dáli, nelze si toho nevšimnout. Zjistila jsem, že pro řadu lidí je sice oblíbeným důkazem kralujícího jara, ale také synonymem obyčejnosti… Rozhodně to není keř, na který by se stály v zahradnictvích fronty a objednával se z Německa. Dílem je to proto, že po odkvětu se z ní stane nenápadný keř, výplň, neviditelný dům pro rodiny kosáků. A dílem proto, že se snadno množí, je vitální a tudíž není nutné kolem ní dělat nějaké pěstitelské „tanečky“. Já ji mám z výše uvedených důvodů naopak moc ráda.

Asi úplně nejradši.

I zlatice je možno pořídit ve více kultivarech (tedy odrůdách, barevných a tvarových variantách). Některé jsou bujné, obří a zaberou několik metrů, jsou ale i menší odrůdy, které se vmáčknou právě do mezer mezi keři, stromy, snesou i trošku stínu, snesou nehostinnou jílovitou půdu… malý kultivar „Maluch“ se vejde i k Vám, fakt.

Když po dlouhé zimě zlatice zazáří, jsou to jedny z prvních keřů, na které létají včely. Jejich žlutá barva spolehlivě vede krajinou, jsou to první bójky, kde se dá něco nasbírat. Po odkvětu zlatice předají štafetu dalším květinám i keřům a samy se stanou zeleným hustým roštím, které na podzim bronzově ztmavne a opadá. Světlehnědé větvičky, tenké, měkké a husté, vytváří příkrov i pod sněhem.

No chápete, mám ji ráda prostě :).

Kdoulovec

Kdoulovec patří mezi středně velké keře, je trnitý, krásně kvete v dubnu, tedy PO zlatici a PŘED šeříkem a jeho partou, a plody jsou tradiční výbavou prádelníků našich babiček a prababiček. Jsou to tvrdé žluté kouličky, asi 3cm v průměru, které jemňounce voní. Vloženy do prádla se díky své tvrdosti nezkazí a neshnijí, naopak provoní jemně a neagresivně vše. Časem vyschnou a další rok se dají nahradit novými. Poznámka – tyhle plody nejsou kdoule, tedy ovoce hruškovitého tvaru – ty rostou na jiném stromě.

Kvetení v barvách červené a sytě růžové krásně ladí s tulipány a dalšími dubnovými květy, vzhledem k tomu, že jsou k tomu dost často Velikonoce, je větvička červeného kdoulovce krásným barevným akcentem do vázy. Zatímco větévky jabloní či třešní jsou bílé a růžové, kdoulovec zasvítí opravdu nepřehlédnutelně. A zase ty trny – kvůli nim samozřejmě není dobré mít kdoulovec u dveří nebo podél cestiček, kudy se běhá a chodí, ale dále v záhonu, za trvalkami, anebo v nádobě v pozadí, má rozhodně své místo. Ptáci to prostě vidí jinak :).

Šeřík

Šeřík (Syringa) je dalším synonymem obyčejného keře, který všichni berou za tak samozřejmý a běžný, až si ho do vlastní zahrady leckdy nedají. Dříve míval důležitou funkci i kvůli své vůni – čím více toho v zahradách vonělo, tím méně bylo cítit všechny pachy spojené s hospodářstvím :). Květy šeříku, zbarvené od bílé až po temně fialovou, jsou tradiční ozdobou váziček v květnu. Vítala se s ním vojska při osvobození v květnu 1945 (to vím teda od babičky, vlastně by mě zajímalo, zda je to tak intenzivně pravda) a je to typický keř prvorepublikových zahrad. Pokud máte rekonstruovanou zahradu z té doby, neměl by tam šeřík rozhodně chybět. Fialová barva je také spolehlivým lákadlem pro včely, takže jakýkoli kultivar si pořídíte, včelám prospějete. Listy vytváří relativně hustý „deštník“, větvoví bývá sídlem pro ptactvo – keř má tendenci rozšiřovat se směrem nahoru, takže zatímco lidé chodí u země podél „pár větví“, v koruně to žije. S úspěchem se umisťoval k plotu do ulice, neboť nezabere z výše zmíněného důvodu moc místa na průchod, ale krásně „padá“ přes plot a kolemjdoucí si mohou užít vůní i květů dosytosti.

Patří mezi vyšší keře, na balkon tedy úplně není, ale v zahradách vytváří žádoucí objem.

V jeho hodně brázdité a odlupující se borce ( = kůře) nachází úkryty hmyz – ploštice, berušky, další broučci, co potom baští mšice… samá pozitiva 🙂

Vajgélie

Vajgélie (Weigella) květnatá má už v názvu řečeno, proč se pěstuje. V červnu je pokryta sytě či jemně růžovými kvítky, listy jsou hustě zelené a je jí „všude plno“. Pro introverty (pro které je to „moc“:-)) je variantou trošku podobná, ale jemnější kolkwizie (ale ta zase ráda spíše zásaditou půdu). Vajgélii mají rády malé děti – kvítka jsou fakt barevná, nejedovatá ( = vaří se z nich bezvadná blátopísečková polévka) a větvičky měkké, takže se vajgéliovým roštím dobře prodírá. Celkově vytváří vajgélie na pohled takovou „hromadu“. Ať už květů a větviček, anebo listí. Tvoří skvělé úkryty zvířatům (ježkům např.) a rovněž nabízí množství nektaru pro hmyz. A hmyz, to jsou i čmeláci a motýli! Pokud unesete její sytost a energii, vajgélii někam vmáčkněte. Dá se udržovat menší, tak může i do velkých nádob.

Pustoryl

Pustoryl (Philadelphus) neboli „český jasmín“ je pro mě něco jako parťák šeříku. Odjakživa patřil k plotům, stejně jako šeřík – u země je relativně štíhlejší, ale nahoře na hlavou rozbalí větší hustou korunu se záplavou bílých květů v červnu. Silně voní – a přebere tedy štafetu po šeříku v květu i vůni. Větvičky jsou husté, přímé rovné pruty, celý keř je bujný a dorůstá docela vysoko – klidně 4-5m, takže hravě zastíní sousední objekt, má-li prostor. Ve větvích, které jsou opravdu silné a hustě vedle sebe, je to jak v japonském kapsulovém hotýlku – všechny prostůrky ve všech úrovních někdo obývá, člověk jim tam moc nevidí, zkrátka pohoda :). Do zahrad ho navrhuju ráda, vytvoří přirozený předěl, husté chroští jako paraván mezi různými prostory.

Růže šípková či svraskalá

Růže (Rosa), planá a původní, šípková, svraskalá nebo třeba stolistá anebo sivá… Z nich byly posléze vyšlechtěny ty nádherné plnokvěté voňavé bomby, ale na začátku byl relativně nenápadný trnitý keř. Všimneme si ho obvykle až poté, co rozkvete něžnými narůžovělými kvítky s pěti plátky, a podruhé na podzim, kdy si k němu dojdeme pro šípky. U růže svraskalé jsou květy výraznější a šípky větší, růže sivá má zase krásně zbarvené listí a stolístka vypadá jak z babiččiny zahrádky… ať tak či tak, výhodou původních botanických druhů je to, že nevyžadují zdaleka tolik péče jako růže šlechtěné. Nemusí se stříhat (ale mohou, pokud je to potřeba), nemusí se na zimu zakrývat, nemusí se tolik hlídat vůči škůdcům… Ptáci je často používají jako bezpečný úkryt proti kočkám, které trny nerady. Květy voní a jsou pro leckoho něžným symbolem květnových svátků, podzimní šípky jsou dobré na čaj a tvoření… Pokud si tedy netroufáte na poctivou vyšlechtěnou odrůdu růže a přesto vám romantická představa porostlého loubí anebo popnuté kamenné zídky nedá spát, botanické růže jsou skvělou variantou. V přírodních zahradách působí přirozeněji, než velkokvěté odrůdy, a přitom tam „patří“ – u každého stavení obvykle nějaká růžička byla.

Bez

Pokud by došlo na soutěž o největšího zahradního outsidera, bezinka (Sambucus) by ji možná vyhrála. Neznám keř, který by tak moc mizel ze zahrad a zároveň tak moc dobrého nabízel…

Bez je, pravda, trochu nevzhledný. Takový neučesaný, ne moc hustý, větvičky jsou trošku moc rovné a nejsou ani malebně křivolaké, ani jemně pružné, mají moc výrazná kolénka, listy jsou trošku neuspořádané, tvar nekompaktní ale rozevlátý, trošku deštníkovitý… Uvnitř ale „dobrák se srdcem na dlani“ – bezové květy, ty krásné bělavé „talíře“, jsou lákavé nejen pro hmyz, ale i pro ty, kteří umějí udělat domácí bezovou šťávu. Plody opět ke zpracování na šťávy a třeba i na bezové víno – a co nespotřebujeme my, to zbaští ptáci. V dutých větvičkách prý žijí dobří duchové – a proto není radno bez od domu odstraňovat :).

Takový Forrest Gump českých zahrad, řekla bych.

Kdo má rád bezovou šťávu nebo osmažené květy („kosmatice“) a má větší prostornou zahradu, někam by se mu bezinka vejít mohla, co?

Ibišek

Ibišek syrský (Hibiscus syriacus) ve výčtu všestranně výhodného roští nemůže chybět. Je to sošný, spíše štíhlý keř, který krásně kvete zhruba od července až do srpna. Létají na něj čmeláci, motýli, včely, mezi větvemi mohou hnízdit – hádejte! – ptáci. Roste dobře, snadno, leckdy se sám rozmnožuje. Díky jeho úhledné siluetě je možné ho použít nejen jako krásný soliterní keř, ale i jako elegantní živý plot. Barvy od bílé po fialkovou, nejčastější jsou ale květy bílé, s červeným očkem uvnitř. Hodí se jak do zahrad přírodních, tak i do těch vypiplaných (to nemyslím nijak pejorativně), s nádechem do japonských a korejských zahrad; jeho úhlednost a pevný tvar vhodně doplní i pečlivé geometrické kompozice.

Komule Davidova

Komule (Buddleia) není tak tradiční a „obyčejná“, ale už se docela rozšířila a řada lidí ji zná jako „letní šeřík„. Má totiž velmi podobné, hroznovité květy, jen se objevují na koncích dlouhých prutů. Její schopnost přitahovat motýly je opravdu podivuhodná. Když jsem se ve škole učila o komuli jako o „motýlím keři„, připadalo mi to takové… naivní označení, vyjadřující spíše zbožné přání Bédy Trávníčka, a očekávala jsem, že třeba někdy na květu skutečně zahlédnu jednoho motýla. Ale oni tam sedí fakt pořád!

Komule kvete později, až o prázdninách, a přebírá tak štafetu po četných červnových keřích. Barevnost květů je opět lákavá pro hmyz – od bílé před růžovou až po temně fialovou. Tím, že roste každý rok znovu a vyráží fakt zhurta, je dobré ji mít na pozadí nižších keřů, které kvetou právě na jaře. Komule se objeví ne-ná-pad-ně na pozadí a vytáhne do výšky, v červnu rozhodí pruty a v červenci rozkvete. Na zimu je možné odkvetlé pruty svázat a udělat tak základ pro sněhové (nebo spíše teď už dešťové) tee-pee, podobně jako s travinami.

Vy vyšších polohách neprospívá moc dobře, leda v závětří, a na jaře (teď! to je to, co lze dělat v zahradě teď :-)) je dobré ji seříznout, aby vyrazila nanovo.

Ořechokřídlec

Ořechokřídlec klandonský (Caryopteris clandonensis) už vůbec není úplně běžný keř u nás, ale na obrovských plochách stepí severní polokoule běžný je. Nicméně spadá do kategorie úžasného roští a také, a to zejména, je medonosný. Kvete opravdu pozdě do podzima – skoro poslední – a proto je skvělé ho na zahradě mít. Včelky to balí na zimu až koncem září, v říjnu a do té doby budou za tuhle fialovou nádheru vděčné.

Také je potřeba ho v předjaří sestřihnout, také může částečně namrznout, ale také je hodně vitální a leckdy se i sám vysemení. Květenství se vyjímají v podzimních vazbách a hezky jemně voní. V období dušiček, kdy kvetou úhledné astry, je ořechokřídlec bujnou připomínkou odcházejícího léta. Není velký, může do nádob, takže… i na terasu se dá dát, nejen do zahrad!

Tak :).

A hurá do zahradnictví, určitě se k Vám alespoň jeden z nich vejde :). Pokud jsem na nějaký zapomněla – a věřím, že jo, už slyším vítr šeptat o ptačím zobu, dřišťálu a kalině – napište to do komentářů. Třeba napíšu další článek, třeba o keřích, které jsou i stálezelené, třeba o keřích, které jsou zapomenuté… O čemkoli, co zmiňuju v souhrnu možností, jak udělat zahradu příjemnou pro všechny.

Ráda povím vše, co vím, je aby to pomohlo… To by v tom byl čert, abychom si kus normální přírody nevydobyli zpátky, když budou soukromé zahrady osázeny s citem! Přeju si to moc.

Kdo souzníte, šiřte to. Kdo máte věcné výhrady – napište mi a šiřte to po opravě, anebo napište vlastní článek o vlastních oblíbených křoviskách a šiřte to taky :). Heslo pro sdílení neboli hashtag je OBHAJOBA_KROVI, #obhajoba_krovi . Jen houšť. Je to potřeba. Díky.